Uhlíková stopa

Co je uhlíková stopa?

Odpověď není úplně jednoduchá, pro lepší pochopení je namístě vysvětlení pojmu v kontextu. Klima na Zemi se mění, a to v souvislosti s růstem emisí tzv. antropogenních skleníkových plynů.
Emise různých skleníkových plynů můžeme přepočítat podle jejich vlivu na ekvivalent oxidu uhličitého (CO2e).

Komplexními indikátory, kterými můžeme měřit dopady našeho chování, a tedy i náš vliv na změnu klimatu, jsou ekologická a uhlíková stopa.

Průměrná uhlíková stopa na obyvatele za rok je v Česku cca 12 tun CO2e. 

Uhlíková stopa a vybrané zajímavosti

Začneme jídlem, bez kterého se neobejdeme. Určitě stojí za povšimnutí, že se podle výsledků analýzy podílí na uhlíkové stopě průměrného obyvatele Prahy jednou třetinou jídlo a tvoří tak nejvyšší podíl ze sledovaných položek.

Obecně největší zátěž představuje produkce živočišných produktů (maso a mléko), jednoznačně vede chov hovězího dobytka. Z hlediska různých typů stravy představuje největší zátěž strava bohatá na maso a mléčné výrobky (cca 2624,4 kg CO2e), nejmenší pak veganská strava (cca 1059,9 kg CO2e). Přibližně 75 % emisí skleníkových plynů uhlíkové stopy potravin připadá právě na spotřebu živočišných produktů.

Zkuste si vyzkoušet, jaká je uhlíková stopa běžného oběda nebo večeře.


Pokud navážeme na roční uhlíkovou stopu průměrného obyvatele Prahy, následuje (po mase, viz výše) spotřeba těchto vybraných položek:

  • energie (teplo a teplá voda): 870 kg CO2e;
  • produkce, využití a odstranění odpadů: 750 kg CO2e;
  • individuální automobilová doprava: 680 kg CO2e;
  • mléčné výrobky: 460 kg CO2e;
  • ovoce a zelenina: 140 kg CO2

Pro zajímavost: roční spotřeba cementu je v ČR cca 300 kg CO2e, obalů 150–200 kg CO2e a na výstavbu bytů připadá 100–200 kg CO2e.

Doprava se v ČR na emisích skleníkových plynů podílí cca 15 %. Nejvyšší zátěž pak představuje individuální automobilová doprava, následovaná nákladní silniční dopravou. Uhlíková stopa vychází průměrně (dle dat z roku 2018) na 2 tuny CO2e na obyvatele za rok.

Jaká je uhlíková stopa našich odpadů?

Nejdříve je potřeba si říci, co v tomto případě uhlíková stopa zahrnuje – spadá sem odstraňování a recyklace odpadů. V případě odpadů zde nejsou započítávány některé emise,[2] u jednotlivých materiálů se započítávají pouze emise pocházející z fosilních zdrojů.

Na základě těchto údajů vychází nakládání s odpady v Česku ani ne na 4 % uhlíkové stopy (přibližně 444 kg CO2e za rok na obyvatele). Patří sem zejména emise z úpravy odpadních vod, ze skládek a energetické zpracování odpadu (EVO).
Podle údajů MŽP vychází celková produkce komunálních odpadů za rok 2018 na 544 kg.

Pro ucelenější představu je vhodný pohled z hlediska životního cyklu materiálů, které dříve či později skončí jako odpad.

Jaká je přibližná zaokrouhlená hodnota uhlíkové stopy vybraných materiálů z hlediska toku odpadů, ukazuje přehled níže. Celková uhlíková stopa každého z materiálů je součet uhlíkové stopy produkce a nakládání, přičemž záporná hodnota vyjadřuje úsporu emisí.

Výhledy ale hovoří o poklesu v souvislosti s tlakem na snížení skládkování komunálních odpadů (v roce 2035 je cílem skládkovat maximálně 10 % tohoto druhu odpadu).

Při energetickém využití odpadů se vyrábí elektřina a teplo, protože dochází ke snížení dopadu emisí. Například v ZEVO Malešice jsou ze škváry tříděny kovy, díky jejichž recyklaci se také snižují emise spalovny.

Na základě údajů z výše uvedeného zdroje vyplývá, že je nejdůležitější odpadům předcházet a že energetické využití odpadu vykazuje nižší uhlíkovou stopu než skládkování.

A jak to je s uhlíkovou stopou, když budeme odpad třídit a znovuvyužívat?

Vytříděný papír můžeme recyklovat 5–7krát, tříděním současně šetříme naši přírodu a lesy. Tříděním a recyklací papíru každoročně v ČR dle dlouhodobých statistik ušetříme přes 2,2 milionu stromů.

Nejvýznamnější složku zastoupenou v komunálním odpadu představuje bioodpad. Produkce kuchyňského odpadu je mezi 40 a 75 kg CO2e na osobu za rok, v Praze je tato hodnota cca 50–80 kg/ob/rok. Biologicky rozložitelný odpad ze zahrad a parků představuje
cca 140–200 kg na obyvatele ČR za rok. Tento druh odpadu bychom měli třídit. Vytříděný bioodpad z hnědých popelnic může být v kompostárnách využit k výrobě kvalitní zeminy.

Biologicky rozložitelný odpad může posloužit třeba také k energetickému využití například v bioplynových stanicích.

Hojně využívaným materiálem jsou plasty. Nejvíce je používáme při výrobě obalů (40 %), následuje automobilový průmysl a stavebnictví. Je potřeba zohlednit, že různých druhů plastů je celá řada, proto se údaje liší.

Obecně lze říci, že má na uhlíkové stopě plastů největší podíl jejich produkce, důležitou roli ale hraje také jejich zpracování, když se promění v odpad.

Při produkci polystyrenu a PET jsou emise cca 3 300 kg CO2e na tunu, ostatní plasty se pohybují okolo 2 000 kg CO2e na tunu.

Kovy (hliník a železo a ocel) představují značnou emisní zátěž zejména při výrobě. Například ocel produkuje 7–9 % přímých emisí skleníkových plynů z fosilních zdrojů. Pozitivní vliv na emise skleníkových plynů při výrobě oceli má použití šrotu.

Výroba 1 tuny oceli vyrobené z primárních surovin vydá na 3 tuny CO2e, recyklací 1 tuny železného šrotu můžeme ušetřit okolo 1,7 t CO2e.

Výroba hliníku má negativní dopad na životní prostředí a je energeticky náročná. Pokud ale použitý hliník recyklujeme, může úspora dosáhnout 90–95 % energie, to ale neplatí v případě tenkostěnného hliníku (plechovky), kde se pohybujeme cca na 75 %.

Podle údajů z Velké Británie představuje výroba 1 tuny tenkostěnného hliníku zátěž 12 870 kg CO2e, výroba z vytříděných plechovek snižuje emise na 3 012 kg CO2e.

Díky třídění kovů je můžeme recyklovat v podstatě donekonečna a navíc dosahujeme značných energetických úspor.

Sklo má dlouhou historii užití nejen v obalovém průmyslu, možná proto, že je materiálem mnoha možností využití.

Recyklace 1 tuny skla ušetří okolo 670 kg CO2e, kdežto při výrobě z primárních surovin se dostáváme na 1 150 kg CO2e, u výroby ze střepů jsme na 480 kg CO2e/t.

Důležité je sklo třídit, protože jej můžeme recyklovat donekonečna a díky tomu můžeme dosahovat značných úspor. Použitím vytříděného skla můžeme při výrobě nahradit až 65 % sklářských písků a ušetřit až 90 % energie. Z hlediska skleníkových plynů a konkurenceschopnosti vůči jiným materiálům vychází u skla nejlépe vratné obaly, konkrétně půllitrové pivní láhve.

A proto není divu, že vratná pivní lahev vyhrála náš „ekosouboj“ se zdánlivě životnímu prostředí příznivou plechovkou.